VEČER V LAKEDAIMONU.

Mlčenlivá Noc, když zavřela brány

za zlatým, zářným vozem Heliovým,

ve tmavé říze stoupala tiše

s taygetských vrchů.

– Mel, mlýne, mel,

i Pittakos též mele,

král velké Mytilene –

Laodike takto zpívala děcku

na prahu domu. Chladný vánek nesl

umdleným retům sílicí doušek

po denním žáru.

– Mel, mlýne, mel,

i Pittakos též mele,

král velké Mytilene –

Dívalo se dítě k rodičce svojí

černýma zraky, matka usmála se.

S Eurota břehů rozleh se štěkot

pijících vlků.

– Mel, mlýne, mel,

i Pittakos též mele,

král velké Mytilene –

Ve Spartě v ráz na to zavyli psové,

v běsivé smečce ihned vyrazili

k eurotským vodám; silněji pěla

dítěti matka:

– Mel, mlýne, mel,

i Pittakos též mele,

král velké Mytilene –

Rozevřelo dítě široce oči,

v dál naslouchajíc, tucha boje chvěla

nezralou duší, s úsměvem dále

zpívala matka:

– Mel, mlýne, mel,

i Pittakos též mele,

král velké Mytilene –

Zatím hvězdné temno zhalilo všecko:

Taygetu hlavu, Spartu nehrazenou,

i hluk znik v dálce. Tlumeně zněla

ukolébavka:

– Mel, mlýne, mel,

i Pittakos též mele,

král velké Mytilene. –