VEČER V LESE

Den čistý v měkkém soumraku už zhas,

chlad konejšivý stoupá tiše z mlází,

jak mír, jejž vssál jsem z Tvojich černých řas

a který v tiché moje nitro vchází.

Kdes v křoví ještě tiknul slední pták,

to srdce mé se štěstím pozachvělo –

když zvedla jsi svůj rosou vlhký zrak

a ke mně sklonila své bílé čelo.

Den ztrácel se jak naše duše v snách,

bez slova šli jsme v stínu starých buků,

jen srdce v oparu, jenž humny táh,

ta bila do věčnosti ve souzvuku.