Večer v lese.

Na západě nebe hoří,

v hrob se skládá bílý den,

anděl na blankytném moři

táhne na zem, roně sen;

kol jezera čáp jen bloudí,

pták se tulí v hnízda skryt,

do srdce se touha loudí,

u vlast hvězdnou dme se cit.

Nebe bledne, luna vchází

jako v lidské srdce bol,

laň k ní hledí v tichém mlází,

lesnatý kde dřímá dol;

z lůna lesa v čárném chvění

zvonku hlahol zaznívá,

zbožný hlas se při něm v pění

vážných tónů rozplývá:

„Na nebi plno zlatých hvězd,

na zemi plno smutku,

tu pro cit padá v srdce trest

a v ducha kletba skutků;

jen víry svatém ve prameni

se prýští tvorům ukojení –

zdrávas, Maria!

Jak v proudu vratké neshody

hle! člověk žitím plave,

syn mní se býti svobody –

a míč je vůle hravé;

jen víry svaté v praoběti,

duch pro blaho se pravé světí –

zdrávas, Maria!

Kdy tvůj se v západ skloní den

a zásvit oka zhasne,

ve skutek pestrý vzejde sen,

a směs tmy v ráno jasné:

Kdy ze studnice víry vroucí

jsi sílu pil pro dny budoucí –

zdrávas, Maria!“

Dozněl popěv z lesa klínu,

luna září v údolí,

stříbrem stověkých modřínů

polévajíc vrcholy;

vůně vzácná z mechu dýše,

laň usnula ve mlází,

kradmo prchá ze snů říše

zástup lidských nesnází.

S větve k větvi rosa kane,

lesem táhne míru jih –

sněte, oči uplakané,

o růžových nadějích;

snujte štěstí v luny svitu,

žehnej vám je boží moc:

a nad světem rajských citů

jako máť stůj dobrá noc!