Večer v listopadu.

Na role chudá, prázdná osení

chmurně se snáší večer v jeseni,

samoten havran těká mezi nimi.

Po mezi šlehá vichr studený,

posledních květů sporé lupeny

třesou se pod ním – cítí blízkost’ zimy.

Smutno je v kraji, nikde ani zvuk,

hnědá zeď mlhy stoupá k nebi z luk

a výhled v dáli zastiňuje zraku.

V tom přece slunka proniknul ji zjev –

plá ohromné a rudé jako krev,

a v hrob se níží pod vlnami mraků...

Bez hnutí patříš, kterak nad nivou

sune se zvolna koulí ohnivou

v červánky husté, kouřící se páry;

jak se už loučíc, líbá ještě kraj,

a naposledy v pohádkový taj

odívá zlatem holé suchopáry.

Teď ještě blýsklo – a juž zapadá!

Však za ním havran vyplul nad lada

a šikmou čarou ku obzoru letí:

noc se mu černá burných na křídlech,

tma před ním roste, kraj se topí v snech,

a světla dne – juž nelze uviděti...