Večer v Paříži.

Ve vzduchu šedém jaká parná tíha!

Jen západ hoří sporým listím stromů

a hází jiskry v řeku; v oknech domů

jak v mroucích očích slední žeh se míhá.

A v hloubi stero svítilen se stíhá

jak bludiček, jak hukot dálných hromů

zní vozy, jako spousty skalných lomů,

jak sloupy v šer se Trocadero zdvíhá.

Zhas’ červánek; vše jako popel šedé.

Jak přelud oblouky všech mostů mizí. –

A přece život hřmí tam varem lávy.

Kam cesta kroky tisíců těch vede?

Duch žasem chví se v tomto víru cizí

a též se halí v šer ten popelavý.