VEČER V PARKU.

Měsíc se vyhoup’. – Večernice září

nad parkem starým, tichým z večera.

Po cestách domů vracejí se staří,

již nemilují chodit za šera.

Klekání zvoní. – Mlhy vystupují,

ti čeřících se vlnek duchové,

příjemné vánky letní nocí dují

a růže dýší vánky nachové.

V tu dobu snivou, plnou poesie,

tu milující kráčí alejí,

jim srdce štěstím, láskou vroucí bije,

kojeno blahou v příští nadějí.

Když zašli, hle! – tu kráčí cestou tmavou

básník, to snílek nebo samotář,

ve hvězdy hledí, v luny tvář smavou,

jež tajemnou svou v alej vrhá zář.