VEČER V POLÍCH.

Z jara žito metá, v létě zraje,

vlažný vánek dalnou setbou vlaje,

vysoké je stéblem, vyšší klasem,

křepelka v něm volá teskným hlasem.

Slyšela’s ji, moje duše drahá?

Večery jsou dlouhé, noc je vlahá,

pojď, ať kdo chce vůkol po nás slídí,

setím bloudit přec nás neuvidí.

Neuslyší pohovoru v polí,

hodný vánek tomu nedovolí,

neuslyší na rty padat rtíky;

koroptví je přejásají ryky.

Nikdo nespatří nás, neuslyší,

mez je nižší, pšenice je vyšší,

skřivan přehluší rty v písně vzletu,

ztratíme se v štěstí všemu světu.

Křepelice až se v jásot vzruší,

ztlumí zvuk, jímž naše srdce buší,

natrháme pod oblohou světlou

kytku lásky rudě v duších zkvetlou.