VEČER V SELU U MOŘE.

Pad’ soumrak na ves. Moře slyšet není,

však cítit jeho blízkost v každém dechu.

Nad hřbitov vyplul měsíc; v ozáření

ční cypřiše jak vyřezány z plechu.

Na návsi ještě živo. Chumáč dětí

na klády sed’ si. Z krčmy záře padá

v svit měsíce mdlý. Někdo počal pěti,

a krčmářice zasmála se mladá.

Teď stádo koz a ovcí domů shání

pasačka, která vřeteno si nese;

jich něžných krůčků slyšet cupitání

a o rouno jak rouno v shluku tře se.

Jak sochy vzpřímené a rovné, černý

šat na sobě, jdou ženy do vesnice

a na hlavách svých nesou od cisterny

si sladkou vodu, nádob nedržíce.

Pak hřmot – to v krčmě zavírají dveře,

kdes osel zahýk’... a vše tichne v spánku.

Jen měsíc svítí, trávy voní v šeře,

a moře cítím v tichém chladném vánku...