VEČER V SENOSEČI.

Z modravé samoty hvozdů

snáší se na zkvetlou zem

poslední volání drozdů

lahodným pozdravem.

Mateřídouška blíž meze

voní a v zálesní ves

rolník vůz sena si veze,

v ústrety dětí jde směs.

Stromy své sklánějí hlavy,

v nich zvučí dušený zpěv,

v strništích cvrčků zní davy,

v plod ronil šípek svou krev.

Potok pěl stříbrnou píseň,

kol míru se hostila říš,

mé touhy palčivá tíseň

v domova nesla mne skrýš.