VEČER V TYROLSKU.

Hor obrys ohromný se tmavou modří zalil,

jež v ostrém kontrastu s bělavým nebem byla,

jas dálav v mlžinách se rozplynul a zkalil

a vůně jehličí a květin vystoupila.

Skřek ptáka nad lesy vznik’ náhle a hned skonal,

stád zvonky chraplavé zazněly v matném šeru.

A já, jenž neznal stesk a international,

jsem s touhou pomyslil na vlast svou na severu.

Inn prudce na východ své hlučné valil vody,

mdlé světlo měsíční v nádheru noci padlo.

Však jinak nečinnost vstoupila do přírody

a jen klid omamný a svaté ticho vládlo.

A v ticho to a v zasmušilé přítmí

zvuk citer trhaný se vznes’ a přizvukoval

k tesklivé písni houpavými rytmy,

a někdo nasládle a měkce zajodloval.