VEČER VE ŽNÍCH.

Červánků zbytek nad vesnicí visí

a s chvěním svoje růže v řece zhlíží,

v ruch těžkých kol se biče praskot mísí,

vůz plný, poslední se ke vsi blíží.

Jak zvolna jede nastlán vrchovatě,

až země tknou se splývající klasy;

jak jede, zdá se, že se koupá v zlatě,

a za ním smích a hovor mladé chasy.

Než vyjde měsíc – v úplňku dnes bude –

duch na chvilku se v moře snění pustí,

svou píseň pod mezí kdes cvrček hude,

v kol ruch, v hlas lidský stále klasy šustí.

Ty klasy rty jsou, jimiž země praví:

„Ze svého klínu rozdala jsem všecko,

klas plný muž má, žena plachtu trávy,

a koukol s chrpou do kytice děcko.

Juž první vítr letí po strništi,

vás k ohni mnohá přiláká báj známá.

V mé hrudi bude klíčit jaro příští

a v nocích zimních v sněhu budu sama.

A pluh zas moje věrná prsa zraní

a zlaté símě klesne v moje rány,

já kletbu vaši změním v požehnání

a krev svou vtělím v krvavý mák planý.

V mých ňadrech síla rodná nevymizí,

jsem božství symbol v práci neunavný,

já neptám se, kdo zasil, ni kdo sklízí,

v mé hrudi hárá stvoření žár dávný.

Mám ráda hlas, jímž oráč potah řídí,

a necítím krok skotu odměřený;

vždyť stále vidím pot na čele lidí

a roje much u koní úst a pěny.“

Tak zdá se mi, že hovoří ty klasy,

co s vozu visí, jenž už do vsi vstoupá –

v tom vyšel měsíc plný bledé krásy,

jak cestou vůz, on po vlnách se houpá.

Zhas’ červánek. Stín za stínem se střídal

a měsíc blesk’ u cesty temnem stromů,

kde stádo volů, jak je Homer vídal,

šlo krokem houpavým a těžkým domů.