VEČER VZPOMÍNEK

Večer se opájel, milý, bez hnutí,

tolika vůněmi dne, když usíná,

unavený tak, upracovaný,

z výparu kouřů, když se zachránil v zahradě u řeky,

tolika vůněmi dne když usíná,

jakoby navracel všecku sílu ti,

poutník, jenž neodešel ještě vyslaný,

bezstarostný vyprávěč, sedící u vína,

rty tvé když občerstvil bezděky.

Mluvil všemi odstíny tmy a světla,

kroků a hlasů, v hudbě, jež zahrála:

O milenkách, jak z domu blaženě vytančily,

o ženách, které již domácí krby unavily,

o mužích, když jim vtiskli děcka do loktů,

o jinoších a dcerkách, jichž duše před časem kvetla

přílišnou prudkostí lásky a světla,

aby, co spálil mráz, předčasně zvadalo

a servané navždy nezrálo.

Večer tich' v stálých vzpomínáních

vesele – neveselých hostí.

Byl jak ten, jenž dopijí kalich a sedí

opřen těžkou hlavu v dlaních

s vesele – smutnou blažeností.