Večer života.

Když v dávnu je, co radostí se zove,

čerň života se zjeví na posledním listu.

Tvář zvážní – objeví se rysy nové,

a člověk – zjistí v sobě pessimistu!

Had láska srdce opustí a chvatem

chlad podivný se v šedé chodby nitra krade...

Je bezcenné, co kdysi bylo zlatem,

a směšně sestárlé, co bylo mladé...

A květy, které v duši vykvétaly,

své hlavy kloní – večer stíny prodlužuje

a smutné chladno polem vane z dáli

a šedá mlha z nekonečna pluje...

A ruka – v stíny když se duše noří –

bezděky mrtvě chladnou zbraní pohrává si...

A mozek – filosof – představy tvoří

o černi – která za hrobem je asi...

Zří tvrdě – (trochu příliš opravdově)

stesk, pláč a smích a lásku – všechny komedie,

a vidí bezcennost v svém každém slově

a diví se – že dosud ještě žije!...

Když v dávnu je, co radostí se zove,

čerň života se zjeví na posledním listu.

Tvář zvážní – objeví se rysy nové

a člověk – zjistí v sobě pessimistu!