VEČER.

Já vzpomínám, jak šli jsme doubravou,

jak bílé nebe prosvítalo tmou

a stínů hra zas rudou záplavou.

A tehda šla jsi tiše tak,

jen křovinou se občas mihl pták.

Náš tehda náhodou se setkal zrak.

Poslední reflex slunce pad’ Ti v líc.

Já k sobě děl: „Ať nevzejde juž víc,

mně svítí záře Tvojich zřítelnic.“