Večer.

Hvozd oněměl; noc k mým už nohám sedá

a v hrůze velebné svou šíji zvedá,

plášť černý spíná sponou půlměsíce

a v mračné skrýši chladnou rukou hledá

šperk hvězdný do své kštice.

Sny na vzpomínek křídlech k hlavě letí;

ó, pojďte, pojďte, bludné moje děti,

mé srdce dávno s vámi mluviť chtělo –

ó, spěšte, ovíjejte květnou snětí

mé zadumané čelo.