VEČER.

Spat jdu, jen ještě jak hlavou

na mžik by proletěl roj mi,

na vše, co den ten jsem vnímal –

vzpomínky, dojmy.

Na lidi, kteří mi cestou

stiskli dnes srdečně ruce,

na ty, kdož zranili hruď mi,

druhy a škůdce.

Na to, co vykonat chtěl jsem,

ale pak zameškal v snění,

na vše, zač přece jen stála

lopota denní.

Spat jdu. Ach, noci, dáš sen mi?

Jaký sen asi to bude?

Sladký, či vplížíš i ve sny,

dnů se mi trude?

Ach, jak jsem usínal jistě,

matka když ještě dál bděla,

od její svíčky když jizba

zářila celá.

Nikdo již nade mnou nebdí,

tma kol se na hradbu sráží,

jenom ty hvězdy tam venku

jsou mi snad stráží.

Proto k nim naposled ještě

pozvedám oči své vezdy.

Spat jdu. Co v temnu se rodí?

Dobrou noc, hvězdy!