Večer.

Tiše, záchvěvem touhy bolné mi v prsa dých’

melancholický ten večer, jdoucí kol oken mých – –

Bylo to, jak když se vrátí milý druh z dávných let

náhle k vám – nevíte odkud, a v náručí jste mu hned!

Zcela já oddal se smutku, šerem jenž vlahým vál,

ve zbožné zvedaje úctě posvátný citů graal –

ssedlou krev Srdce, z muk marných, sklamání hořkých muk,

slouchaje ohlasy nitra, duševních tepen tluk...

Bytost má splynula všechna v hřbitovní mír ten a klid,

truchlivý, a přec tak sladký, jako sám lásky cit,

myšlénky, tušil jsem, každá – modlitbou, touhou, snem

k tajemným zřídlům všech příčin se vznášely éthernem...

Tiše vzruch akkordů jejich tak bolestně, chvějně zněl

strunami vířících hlubin... až kdesi v daleku mřel –

tam, kde smírnou vzpomínky dissonance harmonií vyzní,

odpuštěním, zapomenutím byvalých trýzní – –

Bylo to, jak když se vrátí milý druh z dávných let

náhle k vám – nevíte odkud, a v náručí jste mu hned!...