Večer.

Váš těžký vějíř v zářných prstech malých,

jak lilie když zavírá svůj kalich,

se zvolna skláněl, svíral

a do klína vám pad’.

Rty rděly se vám tmavou begonií,

když za večera motýl opouští ji,

a na nich úsměv zmíral,

až tiše přestal plát.

Tak jako v nebe zadumané dáli

vám v divných očích hvězdné slzy vzplály,

v řas zachvěly se stínu

jak letní noci sen.

A mrtvé lásky smutném ve souzvuku

já líbal šílen vaši vonnou ruku

a věděl jsem, že zhynu

tou vůní otráven.