Večer. –

Ó nepromluvte, je tak blízko štěstí,

že jeho teplem hřejí vaše tváře,

a je tak velké, že je nelze snésti,

a je tak čisté, měsíčná jak záře.

Noc snivá vstává lesů na pokraji

a v jejím dechu, který v hájích prodlí,

teď na lučinách květy umírají

a ve výkřicích vůní svých se modlí.

A v šeříkových keřích, v starých sadech,

ó kolik sladkých slavíků tam tluče,

hvězd zlaté slzy v zářných vodopádech

se spící zemi nesou do náruče.

Ó nepromluvte, naše velké štěstí

nás tichou hudbou líbá v čela žhavá,

je velké tak, že nemožno je snésti,

a svaté tak, jak drahá vaše hlava.

Mé zářné touhy hvězdy padající

teď vodopádem letí do neznáma,

jsou posvátny – a nesmím vám to říci,

že jejich svátost vzkřísila jste sama!

Ó nechte mne, jsou slavíci v mé duši,

jsou nekonečnou probuzeni touhou,

ti vaši bytost nadpozemskou tuší

a v symfoniích lkají nocí dlouhou.

Ó moci svadnout tiše tak a plaše,

jak ve výkřicích vůní vadne kvítí –

ó nepromluvte, pláče štěstí naše,

že nesmí věčné jak má láska býti!