VEČER

Stesk lučin vadnoucích, žal pokosených plání,

ve slunci rudnoucím se s denním jasem svářil,

nad obzor západní se mraky shlukly maní

a jejich těžký lem jak pouto z mědi zářil.

Pak večer tady prošel, zhrben z hoře,

snad bludný duch v něm ustal se dávnou vinou týrat,

a měsíc z mraků zřel, jak nepřepluté moře

by vztekle prohlížel si bezmocný již pirát.

Ne, nejdou vzpomínky... Však přijde krutá výtka,

stesk před ní uprchl a žal ji neusmíří...

Jde ze tmy, blízká je a studená a břitká:

jak ocelový kord ti přímo k srdci míří.