VEČER

Kovové světlo měsíce se plíží

vavřínů, oliv, dubů hustou mříží

a hází bílé skvrny v černou trávu.

Ty stromy stojí v pohádkovém hávu,

v zeleněmodré fantastické třásni –

kulissy k jakés romantické básni.

Svit naší lampy žlutě vyzařuje,

roj moskytů a můr ji obletuje,

my chráníme své hostitelky líce

dým cigar svojich v líc jí dýmajíce

a probíráme – co nám nad hlavami

cikády řinčí – dne se příhodami.

To chvíle sladká je – neb vedro denní

uvrhlo duši v pusté lenošení,

teď chuděrka se sbírá, pouta shází,

na jazyk sedá, v smích a hovor vchází

a ovlažena révy rudé mokem,

řeč nechá plynout poetickým tokem.

Vysoko v temnu četné hvězdy svítí

mrazivě cize. Velký Vůz se nítí

i Orion i Vlasy Berenice.

Cikády umlkají. Ze směsice

nehybných snětí tikne hlásek ptáka.

Pak ticho. Naše řeč jen chvilkou zláká

smích bouřný. Nenadále v pause jedné

se hluboký vzdech spokojeně vzvedne

a vyšumí. To od břehu. Řeč ztichla.

Tu po druhé si obří prsa vzdychla

a po třetí a dále. Na to tiše

se loučíme – neb moře ze sna dýše,

a jdeme spat už v této svaté chvíli,

bychom mu řečí spánek nerušili...