VEČER.

Den zmíral večerem, když znenadání přišla

v šat černý zahalena, bledá pod závojem.

Nic neřekla, jen tiše otevřela dvéře,

jak tmavý přízrak dob, jež dávno minuly.

Šla mlčky ke mně, jaksi zlomena –

mně zdálo se, že planou její velké oči

nezvyklým žárem, kterým vzplála její duše,

ta duše pochybná, v niž nikdy nevěřila.

Byl úděs v jejím kroku, jímž se plížila

vyhublé natahujíc ruce, jakby chtěla prosit

o trochu vášně, o tu trochu tepla,

o trochu krve, trochu zdravé barvy,

o trochu života, jenž pěl jí kdysi smutnou píseň

za nocí zoufalých, kdy uplakané ráno

se dívá jaksi mdle a vyčítavě.

Byl děsný pohled na hnilobu krásy.

A nemluvila dosud. Pod závojem svítil

ten mrtvý pohled očí, jež jsem kdysi líbal

pro zvláštní kouzlo tajemné a smutné,

jež tiše dříme v lesní tůni.

Šla zvolna velkým, těžkým tichem,

a někdo v domě přejel přes klávesy –

pár akkordů a zase bylo mrtvo.

A stála nade mnou.

Mne zamrazilo v kostech

z úděsné pósy hrozné prorokyně,

jež zmlklá stála, jak by mstít se chtěla

za kruté boje, jež jí šeptal život,

za trpkou pravdu, která leží v smrti.

A výkřik hrůzy odumřel mi na rtech.

Nic nehnulo se – jenom její rty se chvěly

snad zoufalstvím. Či tupou resignací,

v níž pronášela bezhlasné své: budiž! – –