VEČER.

Je nebe tiché, v daleku se ztrácí,

zem přijala již lidský pot a práci,

a hvězdy bílé

se na obloze objevují zvolna

té vážné chvíle.

To doba jest, kdy lidská duše roste

jak na lučině kvítko máty prosté,

a hruď se síří,

a jako Bůh kdys po skončeném díle

hled dlouhý kolem míří.

Kýs tvůrčí duch tou rolí spěje zticha

a v požehnané rose tane lícha

a člověk stojí

tu sám, v tvář zemi, nekonečnu, noci

a blahé práci svojí.

To muž byl prostý, nevědom své síly

on domů kráčel, cestou dumal chvíli

ne v hrdé pýše,

leč modlitbou ta duma byla čistou,

jež letí k nebi tiše.

„Ó práce, tys ten posvátný trůn lidský,

řeč k Bohu jsi, již on tam slyší vždycky,

ty nejsi trestem,

leč křídlem jsi, jež letí k zoři temnem

a budoucnosti zvěstem.

Tys obilný klas, živý po sto rodů,

tys stoh i sýpka, sad, jenž pln je plodů,

tys věků síla,

v níž duše dědů jako zrno v půdě

se k nové vesně skryla.

Ó tebou roste víra v lidu příští,

tys hromem v ruce Vlasti, která tříští

jím pouta svoje,

a chystá sobě umění chléb zdravý

a pohár z pravdy zdroje!“

To všecko prostou hrudí muže táhlo,

ač nevědomě Srdce jeho práhlo

zas v novou práci

v čas, večer valný kdy na polích ležel

a v hnízdech stichli ptáci.

A ve hlubokou prvního sna tůni

zem nořila se a dýchala vůni,

a bolesť spala,

a v spánku jako plod ve lůně matky

žeň velká zvolna zrála.

V to vážný, hloubný hlas se ozval zvonů,

Zněl spící plání k dálnému až sklonu,

jak těžká křídla

by andělů o sebe bila v třesku,

kdy v rajská letí sídla.