Večer.

V úzounké okno západu zář sálá,

v klenutí nízkém stín tím zrůžověl,

jak procitla by bolesť, jež tu spala,

když v stín se reflex mříže s okna schvěl...

Obloha v nuancích šedivých hrála –

teď jak by pláč se na skle rozprostřel,

jasnými údery jak by se smála

věž vypjatá ... a pod ní vztek a žel.

Pár žlutých proudů světla rozlilo se

na šerý dvůr... Za věží utajen

se měsíc zjevil náhle v směšné póse, –

vrh’ na zeď protější, jež mlčí sivá,

svou bledou záři... všecek bol jak jen

by splynul v píseň, již kdos ve tmě zpívá...