VEČER.

Víš? Bylo tehdy u večer,

měsíc se mrakem díval,

po kraji chvěl se jeho třpyt,

v haluzích stromů stříbra svit,

jak snivě v ně se skrýval!

Stály jsme spolu u okna,

na nebe zřely vděky,

v měsíce jasu tónů proud

tichounký, sladký řinul z pout

starého alba měkký...

Měsíc jak leknín bílý plul

po bouřné vody pláni,

hnala se vlna za vlnou

přes jeho hlavu zářivou,

a zas juž jásá na ní.

Tak ticho bylo. – Třpyt a jas

s černými mraky v boji –

a síní nes’ se tichý zvuk,

čarovných tónů snivý tluk...

Co vše se v žití pojí! –

Tichlo to v albu jako pták,

v hnízdečko spat kdy sedá,

dál letěl měsíc mračen tmou,

zrak za ním bloudil – V duších dvou

vzpomínka druhou hledá.