VEČER.

Bílou pavučinou panovnice noci

zapřádala údol v luzný, teplý sen.

Švarné děvče z mlýna, věříš její moci?

Věř, a v jejích loktech dřímej dále jen!

Stáli u potoka, v šeru olší skryti.

Na hladině plála vlnky líbajíc

plná koule luny. Z rákosí a sití

šepot lásky tajné zaletal jí vstříc.

„Drahá,“ šeptal tiše, tiskna ruku její,

„drahý,“ opětoval kyprý její ret.

Zmlkli. Paprsk luny padal do krůpějí,

které v ňadrech houpal kolem každý květ.

Vzduchem táhla drozda píseň horující...

Možno v také chvíli více ještě říci?