Večer.

Tiché setmění v mou cellu proudí zvolna

oknem otevřeným nad dřímající ves. –

Sirou duši mou, jež znavena a bolna,

opuštěných jímá samot stesk a děs.

Sedím u okna a zírám do daleka,

v srdci touha milenců, jež marně plá.

V dumy těžké, v závrať snů, tam, dole, řeka

divnou píseň monotonní sepředla.

Miláčku, proč nejsi zde, když srdce stůně?

Chtěl bych pít Tvůj horký dech a líbat ret,

cítit vlasů rozpuštěných těžké vůně;

hlavu mdlou chtěl klást bych v ňader kyprý květ.

Mnoho bych Ti šeptal sesládlých slov touhou,

mnoho v srdce Tvé bych nalil silných vín.

– Že jdeš, marně čekám po celou noc dlouhou,

bdím a v duši padá resignace stín.