VEČER.

Zapadlo slunce; dostižena meta. –

Kde radost pjala křídla motýlí,

trud, šera brouk se zvedá; rozmilý

zpěv utich’ skřivánků a k srdci četa

sov, – hlodů bolestných – se opět slétá

s pochmurným skřekem, zmlklým na chvíli,

a úsměv žití prchá. – Po všem veta!

Den hasne, rudým pruhem na rybníce

svit záře poslední se obrazí,

v šlář temna vše se halí víc a více;

– a chladem soumračným to zamrazí,

jak skvěle září bílá večernice,

ta hvězda naděje – a zachází.