VEČER.

Les ztemněl již a někde v dálce houká výr

a mezi skalami se honí netopýr.

U brodů veselo, tam koupe se dav vil –

Tak bych tam rád, tak rád dnes zase zabočil

a s nimi koupal se a v dálku pak se smál –

A nejdu. Je mi tak, jak bych se všeho bál.

Já se svou touhou zde a k bezstarostným těm,

do středu nahých vil. – O, jaký blázen jsem! –

A přec bych tam měl jít. Je mnoho jich tam as

a mají pevný prs a rozpuštěný vlas

a kterás chtěla by se chvíli nechat nést

do hloubi lesa, kams, po spleti lesních cest

a s okem zavřeným by chtěla poslouchat

o lásce sžíravé, jíž má ji kdosi rád.

A temno bylo by tam u těch černých skal,

snad jenom netopýr by tiše zapískal.

A smál bych se tam s ní, les smál by se tam též –

A – rozum směje se: „Vždyť ty tam nepůjdeš.“