VEČER

Jak pozdvižené, tenké, slabounké

sní břízy v polí sešeřeném svahu,

poslední slunce po vrcholcích těká,

cos hledá v dálce zmateně a teskně.

Svah mrtvě září, čím víc stoupá vzhůru.

V tekutém, smytém zlatě zaplaveny,

hor vrcholy se chvějí jako ze sna,

zdviženy pokojně nad rovinami.

Zářivé ticho, nesmírné jsou hloubky.

Zmizelo slunce v úžasném hor tichu,

jen v jasu, zdviženém vysoko nad krajinou,

na vrcholech hor, stromů, starých věží

ve smytém zlatě svém, však jasně, čistě,

ve vyzpívaných akordech se třese,

visionářské echo slunce hraje,

na zmrtvělých klávesách preluduje.