Večer.

Ve včelíně nebes

měsíčný úl velký,

vyletují z něho

zlaté bzučné včelky.

To je šumů, zvuků,

jak by harfa zněla,

křidélkem tam lesklým

brnká bzučná včela.

Ve vzduchu však jasném

co se bělá, míhá?

Od země to zástup

andělů se zdvihá.

Ve velkém jak blankyt

nesou prostěradle

spoustu uschlých poupat,

samy růže svadlé.

Samy svadlé růže –

bolesť, lidské žaly,

aby těžké hlavy

sladko usínaly.

To už nebe plno

svadlých je as květů,

andělé však nosí

v neustálém letu.

Průsvitavá mlha

zem už v náruč jímá,

bez bolesti člověk

ve snu lehkém dřímá.

Rosa padá k zemi,

kolem ticho svaté –

ve včelíně nebes

bzučí včelky zlaté.