Večer.

Zas hoří lampa má a praví:

– Hned s duše svojí všednost střes,

jen doma, doma život pravý

vždy, včera, zítra jako dnes!

A s duše náhle tíseň prchá,

cos hýbe se a zvoní tam,

a dýchá jako květů sprcha,

a třpytí se co drahokam.

Kdos jizbou jde, jež v šeru dřímá;

já nepozvednu ani skráň,

a přec mou duši radost jímá:

tak rázem v slunci jásá pláň.

Já nepozvednu ani hlavu,

leč jejích očí tichý jas

mi v srdce pad’ jak ve doubravu

do páry jitra ptáků hlas.

A cos mi kývá, volá, zpívá:

Ó rychle zaplaš s duše sen,

jsem v tobě věčně mladá, živa,

jsem nesmrtelná, pochop jen!

Jsem jako broskev zamlžená,

ó rychle utrhnout mne spěš,

dnes poesie, zítra žena,

však láska vždy – jen ty když chceš!