VEČER.

Hladím ti vlasy a dívám se na ruku hladící,

kterak je šťastna,

hladím tvou tvář pak a dívám se na ruku hladící,

kterak je šťastna,

mluvím ti slova a vidím je, kterak tvým přijetím

všechna jsou šťastna,

pohlížím k hvězdám, jsou šťastny, že pod nimi bdíš.

Svěřuji noci svých lazurných laskání čistotu,

svěřuji noci

neobmyslnost svých cest, říkám váhavou jistotu

do modré noci,

pochybnost věrnou a úzkosti z možností jasných

šepci té noci –

pohlížím k hvězdám – a vím, že noc uvěří mi.

Kterak bych poznal svou bezpečnost, kdybys ji podalo,

hluboké nebe,

kterak bych zvěděl, že doufání moje mi nevzalo

přízeň tvou, nebe?

Kterak dáš poznat, že svoluješ, abych se upiat směl,

hluboké nebe,

k pozemské lásce, jež zdá se mi branou v tvůj mír?

Hladím ti vlasy – a chvěje se ruka má hladící

štěstím a bázní,

hladím ti tvář pak – a chvěje se ruka má hladící

blahem a strázní,

mluvím ti slova – a v štěstí svém chvěji se úzkostí,

pohlížím k hvězdám,

jest mi, že sním a že procitnu docela sám.