Večer.

Kraj západu je žhavě pozlacený

a vzduchem jak by vála křídla vonných per:

To lučin šat za jitra posečený

oddýchá pelem suchých květů na večer.

Ó, klid a mír!... Níž soumrak teplý klesá,

kol na mezích zvuk vřeskný cvrčků tichem zní...

Hle, nad vrcholky černavého lesa

juž chví se třpytně velká hvězda večerní.

Mně teskno... Vzpomínám na město v dáli,

na rodný dům v té šeré, dlouhé ulici,

kde z večera, jak svítilny tam vzplály,

u vrat na služky čekali vždy dělníci.

Ach, já snad neuzřím víc řad těch domů,

víc neuslyším žití ruch, jež měl jsem rád;

mé tělo schnoucímu jsouc rovno stromu

snad brzo v hlíně bude se tu rozpadat. – –

Mně teskno... Pokoj nechám otevřený

pro vzduch, jímž vanou lehká křídla vonných per,

by ve hrob duše mlhou zachmuřený

po těžkém dnu dech květů vnikl na večer.