Večer.

Ztýraný lopotou denní,

k těla, ducha osvěžení

od druhů svých, tvrdých strojů,

zabloudil jsem z města v háj

v mžik zapomenout těch bojů,

v nichž se rve o kůrku suchou

se zištností dravou, hluchou,

k lidskosti, ta chudá láj.

V dálce slunce zapadalo

velebně, jak by neznalo,

že země, jeho poutnice

v nekonečném prostoru,

tají útrap statisíce,

jež nespočetné bytosti

pokud nesloží své kosti,

vlekou v společném sboru.

Pak zem v objetí soumraku

dřímala. – V háji sbor ptáků

počal dumy lásky pěti

v nespoutané volnosti –

a nitrem mým bouře letí,

že já musím svoje písně,

jásání, hněvy a tísně

pět za mříže tvrdostí.