VEČER.

Jako když míru v duši mou nalije!

Co mne v ní bolelo, pláčem teď nekvílí,

jen jako z dálky hlavou zní arie

ze staré opery... Klid – aspoň na chvíli...

Tělo mé v jizbě s tichými knihami,

Tvoje kdes daleko, daleko za lesy –

ale dvé duší se svými tužbami,

má s duší Tvou, v objetí padne si.

Jako dvě sestry vyjdou v mír večera,

duše dvě zamlklé vyjdeme do plání

k rákosným břehům ztichlého jezera

v tlumených citů svých lehounkém zavlání.

Tělesný ret můj úst Tvojich nezlíbá –

vůní Tvé duše jen duch můj se opíjí:

zřím, jak se nad tůň tajemství nahýbá

k bělostným kalichům jezerních lilijí...