VEČER.

Na stěnu hor, jež obzor uzavírá,

jak žhavý štít se slunce pohroužilo.

Na tichý kraj, na sněhu lada šírá

se chvíli ještě zlaté světlo lilo.

Hor temena teď lesknoucí se, bílá

a plná hvězd a jisker plápolavých

pak znenáhla se mlhou zahalila

ve mráčcích táhlých, průsvitných a plavých.

A zlaté světlo měnilo se náhle

ve zrůžovělou, třesoucí se páru

a celé nebe v kráse neobsáhlé

pak zplálo, jako výheň, plná žáru.

A nyní od nebe až k zemi plane

zář průhledná do dáli nedohledné,

jak z číše vyzlacené dolů kane,

plá, svítí, třpytí se a – znova bledne.

A střechy paláců i chat, jež prve

se rděly stejně červánkovým nachem,

stráň, pole, hvozd, jež barvil plápol krve,

již blednou zase, jako ve snu plachém.

Jen hejno havranů, jež v les se vrací,

se skřekem z polí chvílemi se vzchopí.

Svit červánků se stále více ztrácí,

až pohasne a zmizí beze stopy:

Jak život náš, když ukončiv pouť strastí

dny naděje a víry v idealy,

po dlouhém ždání padne do propasti,

jíž ti, co živi, jméno – věčnosť dali.