VEČER.

U okna usedla a hleděla ven v šero,

tváře jí ovíval vzduch sluncem prohřátý,

je pusto na dvoře, jen velký černý Nero

si lehnul do písku pod stinné akáty.

A hlavu nazvédnouc – je těžko říci, sní-li, –

mlčky se dívala kams v neurčitou dál,

choť její podvečer vždy z města v tuto chvíli

z úřadu kočárem ve villu jezdíval.

A kdyby nepřišel, ó, co by za to dala! –

noc pouze jedinou by sama chtěla být,

bez něho, kterému svou lásku zaprodala,

co jiný nešťasten ji musil opustit!...

Ten snílek ubohý, kde plahočí se světem,

– ne, byl to blázínek, vždyť ideály měl, –

myslil, že posype mu život cestu květem

a život na cestu mu trní naházel – –

Vsak život bez lásky – toť také sudba děsná,

tak teď má čekati, až ve vlas padne sníh...

V tom kočár zahrčel! Muž! Vzbouzela se ze sna,

a Nero zaštěkal a ze země se zdvih’ –