VEČER.

Pad’ soumrak do ulic jak modročerná maska,

rozlil se městem,

v setmělých průjezdech usmívala se láska

s důvěrným gestem.

Kus nebe ještě hrál jak ozvěnami smíchu

v zahradě zkvetlé,

jak obraz sladěný lehounce do triptychu

v žlutavém světle.

Nahoře pod mraky kdes modlily se duše

za svoji pýchu,

a dole výkřiky jen vyznívaly hluše

v zpěvu a smíchu.

A dole svědomí se zastavilo náhle

v rozhodné chvíli

jak ruka nemocná, jež svlažit chce rty sprahlé,

nemá však síly.

Kus nebe modře plál jak brána otevřený

na černo lidí:

Kdo večer modlí se, když lákají v tmu ženy,

a kdo se stydí?