VEČER

Tu barvu pohoří, když slunce zapadá,

tu štětcem nezachytíš, slovem neoděješ.

Je vesmír blízký tak, kraj jedna zahrada,

a ty před krásou tou, jež usíná, se chvěješ.

Tyrkysy pohoří jsou v zeleň zasazené

a růžová je spiala nebesa;

trávníky, lehkou mlhou potažené

ve fialových lánech u lesa,

se roztančily. Hoří nebes lem

a zapaluje obří výšky hor.

Do ticha noci propadá se zem

a tajemno se klene přes prostor.

A nakonec, až v dálkách sametových

hvězd světy zalesknou se stříbřitě,

snít bude země o tajemstvích nových

při probuzení v ranním úsvitě.