Večeře svatého Brandana.

Svatý Brandan v touze vřelé

pokřtíti chtěl celý svět,

země juž mu nestačila

i jel v moře mezi led.

Vody kol, v nich ledné tesy,

proužek země v dálce znik’,

v loďce svatý, na kře ledu

satan za ním, pekelník.

Vody kol, v nich ledné tesy,

ticho, mrazný chlad a děs;

světec nadšen zpíval žalmy

dívaje se do nebes:

„Všady tvoje láska svítí,

věčný bože zástupů,

nedej, by má pevná víra

padla peklu v potupu!“

Vody kol, v nich ledné tesy,

ticho, sníh a mrazný chlad.

Satan myslí: „Však ty ztichneš,

až noc přijde a s ní hlad.“

Dlouho jeli, v obzor ztmělý

sotva slyšet vesla vzlyk,

stále nadšen svatý zpíval,

dál se šklebil pekelník.

Večer tu a nad vodami

jako příkrov mlhy šer,

satan smál se: „Hojné kvasy,

muži boží, jez a ber!“

V tom jak bleskem nad hladinu

vymrskla se ryba z vln,

padla přímo světci k nohoum,

satan ztichl žasu pln.

A nad hlavou v kalné mlze

zazněl náhle divý šum,

zvedli skráně, nebem táhnul

bílých ptáků dlouhý tlum.

Šum rost’ v křik a ryk a ševel,

jako v hádku, jako v boj,

k lodi světce s výše klesnul

bílých ptáků celý roj.

„Hádají se,“ pravil svatý,

„kdo z nich ukojí můj hlad,

všady láska boží svítí

nebem, zemí, napořád.

A byť vše mne oklamalo“

– ku satanu stranou prál –

„z tvého zadku, pekla spratku

dost bych masa vyřezal.“