Večerní. (1.)

Zašlo slunce; stín se k zemi sklání,

den shasíná, a za ním život hyne,

jak země kladla by se k umírání,

den, dítko své, čas v náruč věčnou vine.

Jen v dálce na horách se ještě staví,

a hledě zpět, jak sám se v sobě tratí,

posýlá ještě pozdrav usměvavý,

a pak jde dál – ten už se nenavrátí! –

I duše má svůj den, a noční chvíle;

a jasný den-li v štěstí hloubce zmírá,

tu ještě na myšlence nahodilé

se zastaví, a do hloubky nazírá.

A když i zašlo, a ta duše bolem

se v blaha klade hrob, v neštěstí halí,

o čírá tma tu, pusto, smutno kolem –

však duše ještě – vzpomínkou se šálí.