Večerní. (2.)

Na zemi noc, tak čírá, tichá, vážná,

jak byl by nad ní smutek rozepjal,

však nad tím smutkem tmavomodré nebe,

a na něm hvězdiček, jak by je rozsypal.

Máť i ta noc nad sebou jasno svoje,

máť světel na tisíc, jich zář je klid, –

i noc je život, i noc světla rodí,

a čím víc čítáš, tím víc zdá se být.

Neklesej má duše v utrpení,

neumřeš, jen lépe poznáš sebe,

nad nocí se modro rozepíná,

a tvá bolesť také má své nebe.

Na tom nebi světel na tisíce,

kmitavých a stálých proskakuje,

a čím více hledím v bolu hloubku,

tím víc bol se tiší, zastavuje.

Hvězdy v bolu – slzy v rozelkání!

útěcho – ty nebe v žalosti!

světla ve tmě, z vás se pravda leskne:

„že jsou krásné i ty bolesti.“