VEČERNÍ CESTA.

Jdu ráda domů. když se západ zlatí

a hory fialově k nebesům

se zvedají a na obzoru tratí,

když celý kraj se vzdává sladkým snům.

V stodolách ještě cepy doznívají,

k nim stád se druží milý zvonků zvuk,

pak v chaloupkách již k večeři se mají,

a cvrček zvoní z mezí, z pole, z luk.

Psí štěkot ozve se a zase tichne,

paseka ožehne se do zlata,

já slyším, jak když někdo vedle vzdychne

a stanu v dálku hledíc dojata.

A zas jdu dál, dech bramborové nati

už nahnědlé sem s polí zavanul,

ó, teď se může toužit, vzpomínati,

když zlatý srpek nad vesnici vplul.

A vzdát se snům, jak celý kraj se vzdává

v tom se zemí a nebem souladu,

jak bez počtu a hranic v temnu vstává

hvězd, tak jim v srdci mezí nekladu.

Jdu ráda domů s nimi. Na zápraží

se ohlédnu, jak něčí krok by zněl,

ne jenom můj, a něco srdce blaží:

tys celou duši u mne zapomněl.