Večerní chůze.

Kraj sivou rouškou přioděn

hor vrchy halí mrak,

a rudým okem plachý den

mně hledí v zrak.

Ve zlatořásný skryl se háv

a jeho okrajem

mdlé skráně zdobí skalných hlav,

a hvozdů lem.

Hle, posléz zlatou řásní hnul

a smuten na vždy prch’,

a z tůně nebes vyplynul

květ na povrch.

Jak leknín půvabný ten květ

jest polou otevřen,

a vrhá šero v temný svět

a v temný sen.

A jeho pršků skvostný div

se kmitá polotmou

a padá v rosnou krásu niv

a v duši mou.