Večerní chvíle.

Jak často myslím si na jeden domek známý

v mé dálné dědině, kde v jedné světnici

se sejdou k hovorům tři mladé, sličné dámy,

když mlhy klesnou v ulici.

V fauteuilu u okna vždy Marietta sedí,

jež ebenový vlas a hnědé zraky má,

a Kata proti ní, jež kamsi v prázdno hledí

pohádkovýma očima:

pak Tony v středu jich, jíž v zraku roztomilém

dvě čerstvé fialy se marně skrývají...

Ztich’ kanár na okně, ve vzduchu zasmušilém

lucerny venku blýskají.

A Mary vzpomíná na západy ty stkvělé,

na les a procházky, polibků, jahod med,

a myslí, nikdo už že by ji takhle vřele

na světě líbat nedoved’...

A Tony vzpomíná na ty dny podjeseně,

na půtky, zábavy, jež kvetly každý den,

a myslí, zlobit tak a bavit spolu denně,

že v celém světě já znám jen...

A Kata v chvíli té, ta pranic nemyslívá,

a v chvíli té, ví bůh, co as ji zajímá:

na tmu a lucerny se stále oknem dívá

pohádkovýma očima...