VEČERNÍ CHVÍLE.

Večera chvíle, teskné, zádumčivé,

bolesť i touhu věčně budící,

tajemně tiché, posvátné a tklivé,

Aeola harfou smutně lkající.

Večera chvíle slzy vlahé rosy

plačící k zemi sluncem zlacené,

prsa má v srdci odlesk váš si nosí,

ve hrobu tužby pro vždy ztracené.

Zůstaňte u mne, usínejte se mnou,

plačte jen dále slzy loučení,

budeme spolu čekat’ na noc temnou,

na noc, již nic a nikdy nezmění.

Budeme spolu slýchat’ lesů dumy,

budeme sčítat’ dráhy spadlých hvězd,

na prahu chrámu zvráceného v rumy,

pustého chrámu, jenž v mé duši jest.

Však i z těch rumů promluvíme k Bohu,

naposled ještě, noc než přikvapí.

Vy – tichým vzdechem, a já tak, jak mohu, –

úsměvem chladným pro své útrapy.