Večerní divadlo

Sám jsem seděl na zahradě,

hosté šli už všichni spat,

chtělo se mi ještě trochu

s půlnocí si povídat.

Že mne dobré víno hřálo,

za chvíli tu byl i děj,

chyt’ mne večer za zápěstí

jako velký čaroděj.

Myslil jsem, že ukáže mi

v světle roje bílých můr,

ale můry nepřilétly,

netopýrů pln byl dvůr.

Zmaten vzhůru k nebi vzhléd’ jsem,

tam však hvězda nespadla,

nadarmo jsem hledal kolem

aspoň náznak divadla.

Mrtvé světlo teklo mlékem

po pni stromu za stolem,

když jsem dole díru uzřel

s polostínem kolkolem.

Jaké divné jevišťátko

pro hru smyslů zbystřených!

Díra do pně byla brána

a v té bráně skřet se mih’.

Zmizel, dlouho nevracel se,

teď však proběh’ branou zas,

teď jsem čekal, až se vrátí,

abych ho snad nepropás’.

Po čtyřech lez’ – běhal po dvou?

Už byl zase u brány,

vklouzl dovnitř, pak se zjevil

jako králík uštvaný.

Kterak se mu třásla hlava,

jazyk též snad cosi děl,

králík ovšem že to nebyl,

skoro jsem se zastyděl:

ropucha to byla pouhá,

ve dne líná, nemilá,

teď však na dvou tancovala,

vskutku na dvou tančila!

Zas a zase přibíhala,

zase v bráně mizela,

zase někam pospíchala

ani trochu nesmělá.

Dobrou kávu donesli mi,

byl bych seděl do rána –

branou proudil věčný život,

hustý jako smetana.

Konečně tu bylo ticho –

čekal jsem, že vyjde král,

zatím však jen zaznělo to,

jak by pejsek zakňoural.

Ustal rázem tanec skřetí,

něco jak když zavzlyká:

vstříc šla mámě drobná žába

míň než malík veliká!

Dlouho sobě v oči zřely,

nic se v světě nehnulo,

někdo světlo vypjal náhle...

vše se v sebe vsunulo...

Do sebe když vše se vsune,

zbude aspoň vzpomínka:

matka v bráně byla hezká

jako lidská maminka.

Závěr potom noc mi dala

zdánlivě snad bezduchý:

ropuchy jsou noční lidé,

my jsme denní ropuchy.