Večerní duma.

Truchlozpěv chci zalkat tomu svému jaru,

všecken jeho bujný puk že přišel k zmaru,

tak jsem zmrhala je v zahálčivém snění –

a věčně mi není, není k nahradění.

Přec nenesu sama těžkou toho vinu,

duše moje práhla, zahořela k činu –

vztáhla své jsem rámě – aj, tu osud v zlosti

zmatenou mne opřed’ sítí nemožnosti

a posměch si trpký z mé učině bídy –

podal nástroj mi – nádobu Danaidy.

Zřím kol sebe; pustou černošatá leží

stepí noc – tam zřícenin se hory věží;

tam idolův kleslých chrámy ztroskotané,

v jichžto rumech hnízdí ještěři s upíry;

tam nadějí zbledlých trosky rozmetané

pouště vichr bouřný v točivé vzdme víry.

Tam horoucí tužby v vydoutnalém žáru,

z nichž chvílemi jiskra v slabém vzlétne kmitu –

zápalných oltářů nejsvětšího citu

ohně polokleslé – oběti to zmaru.

Zalkala bych; hlasu ret můj zprahlý němá,

k nebi zrak jen letí jak výčitka němá,

k nebi zrak můj letí rozohněný, žhavý,

ve hvězd tam se hrouží plápol třepotavý,

snad by vyčet’, co as ještě útrap chová

ta osudu kniha věčná, věčně nová.

Zavíří to v srdci jako meče steré,

z něj krvavých slzí proud se mocně dere,

bouřně tak se hrne v bezemezném toku,

až divoce žhavý v mém vyšlehne oku;

a ta, liknavým co třpytem v výši vzlétla,

utonula v slzách, ta nebeská světla,

utonula světla, temno duši jímá –

temno – temno – jak kdy duše – rozum – dřímá. –

Naposledy vzšlehne jak blesk nebes bání –

– leč – ustaň již – ustaň – v ran svých rozrývání! –