VEČERNÍ DUMA.

Sníh se věje, věje

do pustých kol polí, –

a mne steskem divným

srdce bolí.

Nepotkám tu cestou

ani duše živé,

jenom havrany zřím

zádumčivé...

Dumy neveselé

táhnou pod mým čelem,

a to pusto mrazí

duší, tělem.

Dumám o své matce,

dole pod tou zemí,

hledím zachmuřeně

ve kraj němý.

V mraku slunce hasne,

dlouhá noc se blíží,

a já zdržím slzu

s tíží, – s tíží...